DI ALFREDO DIONISI
Se me férmo a penzà a u cammìnu fattu
e ai tanti eróri; a quanno sò cahùtu;
ai fallimenti ch’àjo conosciutu,
còme pò èsse – dico – ero distrattu!? 4
Sò sanu e sàrvu! Cóm’aràjo fattu
io che non sò mai statu resolùtu?
Chi è statu mai che m’ha portatu aiutu?
Chi ha proàtu péna pé ‘stu cazzumattu? 8
Chiùse n’ ‘u còre a chiàe tengo nascòste
‘e lacrime de pace che m’ha ‘àtu,
quanno sò jìtu ‘n cérca de risposte 11
e pé ogni òte che L’àjo chiamatu;
pé ‘o bene che ha seguìtu vie repóste
e che a ‘stu figliu non è mai mancatu. 14